Tu se objevila liska.
"Dobry den," rekla.
"Dobry den," zdvorile odpovedel maly princ. Obratil se, ale nic nevidel.
"Jsem tady, pod jabloni ...," rekl hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se maly princ. "Jsi moc hezka ..."
"Jsem liska," rekla liska.
"Pojd si se mnou hrat," navrhl ji maly princ. "Jsem tak smutny ..."
"Nemohu si s tebou hrat," namitla liska. "Nejsem ochocena."
"O, promin," rekl maly princ.
Chvili premyslel a pak dodal:
"Co to znamena ochocit?"
"Ty nejsi zdejsi," rekla liska, "co tu hledas?"
"Hledam lidi," odvetil maly princ. "Co to znamena ochocit?"
"Lide," rekla liska, "maji pusky a lovi zvirata. To je hrozne neprijemne.
Pestuji take slepice. Je to jejich jediny zajem. Hledas slepice?"
"Ne," rekl maly princ. "Hledam pratele. Co to znamena ochocit?"
"Je to neco, na co se moc zapomina," odpovedela liska. "Znamena to vytvorit pouta ..."
"Vytvorit pouta?"
"Ovsem," rekla liska. "Ty jsi zatim pro mne jen malym chlapcem podobnym statisicum malych chlapcu. Nepotrebuji te a ty me take nepotrebujes. Jsem pro tebe jen liskou podobnou statisicum lisek. Ale kdyz si mne ochocis, budeme potrebovat jeden druheho. Budes pro mne jedinym na svete a ja zase pro tebe jedinou na svete ..."
"Zacinam chapat," rekl maly princ. "Znam jednu kvetinu ... myslim, ze si me ochocila ..."
"To je mozne," dodala liska. "Na Zemi je videt vselicos ..."
"O, to neni na Zemi," rekl maly princ.
Zdalo se, ze to prbudilo v lisce velkou zvedavost:
"Na jine planete?"
"Ano."
"Jsou na te planete lovci?"
"Nejsou."
"Ach, to je zajimave! A slepice?"
"Take ne."
"Nic neni dokonale," povzdechla liska.
Ale vratila se k svemu napadu:
"Muj zivot je jednotvarny. Honim slepice a lide honi mne. Vsechny slepice jsou si navzajem podobne a take lide jsou si podobni. Trochu se proto nudim. Ale kdyz si mne ochocis, bude muj zivot jakoby prozaren sluncem. Poznam zvuk kroku, ktery bude jiny nez vsechny ostatni. Ostatni kroky mne zahaneji pod zem. Ale tvuj krok me jako hudba vylaka z doupete. A pak, podivej se! Vidis tamhleta obilna pole? Nejim chleb. Obili je pro mne zbytecne. Obilna pole mi nic nepripominaji. A to je smutne. Ale ty mas zlate vlasy. Bude to opravdu nadherne, az si mne ochocis. Zlate obili mi te bude pripominat. A ja budu milovat sumeni vetru v obili ..."
Liska umlkla a dlouho se divala na maleho prince.
"Ochoc si me, prosim!" rekla.
"Velmi rad," odvetil maly princ, "ale nemam moc casu. Musim objevit pratele a poznat spoustu veci."
"Zname jen ty veci, ktere si ochocime," rekla liska. "Lide uz nemaji cas, aby neco poznavali. Kupuji u obchodniku veci uplne hotove. Ale ponevadz pratele nejsou na prodej, nemaji pratel. Chces-li pritele, ochoc si me!"
"Co mam delat?" zeptal se maly princ.
"Musis byt hodne trpelivy," odpovedela liska. "Sednes si nejprve kousek ode mne, takhle do travy. Ja se budu na tebe po ocku divat, ale ty nebudes nic rikat. Rec je pramenem nedorozumeni. Kazdy den si vsak budes moci sednout trochu bliz ..."
Druhy den prisel maly princ zas.
"Bylo by lepe, kdybys prichazel vzdycky ve stejnou hodinu," rekla liska. "Prijdes-li napriklad ve ctyri hodiny odpoledne, jiz od tri hodin budu stastna. Cim vice cas pokroci, tim budu stastnejsi. Ve ctyri hodiny budu uz rozechvela a neklidna; objevim cenu stesti! Ale budes-li prichazet v ruznou dobu, nebudu nikdy vedet, v kterou hodinu vyzdobit sve srdce ... Je tteba zachovavat rad."
"Co je to rad?" rekl maly princ.
"To je take neco moc zapomenuteho," odpovedela liska, "to, co odlisuje jeden den od druheho, jednu hodinu od druhe. Moji lovci napriklad zachovavaji take rad. Tanci ve ctvrtek s devcaty z vesnice. Kazdy ctvrtek je tedy nadherny den! Jdu na prochazku az do vionice. Kdyby lovci takcili kdykoliv, vsechny dny by se podobaly jeden druhemu a nemela bych vubec prazdniny."
Tak si maly princ ochocil lisku.
A tu se priblizila hodina odchodu. "Ach budu plakat ...," rekla liska.
"To je tva vina," rekll maly princ. "Nepral jsem ti nic zleho, ale tys chtela, abych si te ochocil ..."
"Ovsem," rekla liska.
"Ale budes plakat!" namitl maly princ.
"Budu plakat," rekla liska.
"Tak tim nic neziskas!"
"Ziskam, vzpomen si na barvu obili."
A potom dodala: "Jdi se podivat jeste jednou na ruze. Pochopis, ze ta tva je jedina ne svete. Prijdes mi dat sbohem a ja ti dam darek - tajemstvi."
Maly princ odbehl podivat se znovu na ruze.
"Vy se me ruzi vubec nepodobate, vy jeste nic nejste," rekl jim "Nikdo si vas neochocil a vy jste si nikoho neochocily. Jste takove, jako byla ma liska. Byla to jen liska podobna statisicum jinych lisek. Ale stala se z ni ma pritelkyne a ted je pro mne jedina na svete."
A ruze byly cele zarazene.
"Jste krasne, ale jste prazdne," pokracoval. "Neni mozne pro vas umrit. Pravda, o me ruzi by si obycejny chodec myslel, ze se vam podoba. Ale ona jedina je dulezitejsi nez vy vsechny, protoze prave ji jsem zaleval. Protoze ji jsem daval pod poklop. Protoze ji jsem chranil zastenou. Protoze ji jsem pozabijel houisenky (krome dvou nebo tri, z kterych budou motyli). Protoze prave ji jsem poslouchal, jak narikala nebo se chlubila, nebo dokonce nekdy mlcela. Protoze je to ma ruze."
A vratil se k lisce.
"Sbohem ...," rekl.
"Sbohem," rekla liska. "Tady je to me tajemstvi, uplne prostinke: spravne vidime jen srdcem. Co je dulezite, je ocim neviditelne."
"Co je dulezite, je ocim neviditelne," opakoval maly princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten cas, ktery jsi sve ruzi venoval, je ta tva ruze tak dulezita." "A pro ten cas, ktery jsem sve ruzi venoval ...," rekl maly princ, aby si to zapamatoval.
"Lide zapomneli na tuto pravdu," rekla liska. "Ale ty na ni nesmis zapomenout. Stavas se navzdy zodpovednym za to, cos k sobe pripoutal. Jsi zodpovedny za svou ruzi ..."
"Jsem zodpovedny za svou ruzi ...," opakoval maly princ, aby si to zapamatoval.