Německý malíř a grafik. Třetí z osmnácti dětí Albrechta Dürera z Uherska přestěhovaného zlatníka, jenž se 1455 usadil v Norimberku, kde se oženil s dcerou svého mistra, Barborou Holperovou. Albrecht Dürer se nejdříve vyučil v dílně svého otce zlatnictví, ale záhy prokázal malířské nadání. Již 1484 kreslí podle zrcadla vlastní podobiznu (Vídeň, Albertina) a 1485 Madonu s děťátkem a anděly (Záp. Berlín, Stiftung Staatliche Museen, Kupferstichkabinett). Když mu otec dovolil, aby se věnoval malířství, vstoupil 1486 do dílny M. Wolgemuta, tehdy nejpřednějšího malíře v Norimberku. 1490—94 podnikl cestu do Kol-maru, během níž se pravděpodobně stavil ve Štrasburku, Augšpurku a Basileji; v Kolmaru chtěl navštívit M. Schongauera, který však mezitím zemřel. Po návratu do Norimberka se Dürer oženil 1494 s Anežkou Freyovou. 1495 podnikl první cestu do Itálie. 1497 založil v Norimberku vlastní dílnu. Brzy se důvěrně spřátelil se všemi významnými osobnostmi rodného města, zvláště s učeným a duchaplným patriciem Willibaldem Pirchheimerem. 1505—7 podnikl druhou cestu do Benátek. Sdružení německých obchodníků (Fondaco dei Tedeschi) objednalo u něho obraz Klanění P. Marii, známý jako Růžencová slavnost (P. Marie korunuje růžovým věncem císaře Maxmiliána I. a papeže Julia II.). Přestože mu benátská rada nabízela 200 dukátů ročního důchodu, vrátil se 1497 do Norimberka. ~ i8 pobyl v Augšpurku. 1520—22 cestoval do Nizozemí, kde byl přijat s poctami jako slavný malíř. Seznámil se zde s řadou umělců a s Erasmem Rotterdamským. Městská rada antverpská mu nabízela dům a 300 zlatých ročního důchodu, ale Dürer odmítl a vrátil se domů. Dürerova velikost spočívá v geniálním spojení renesanční touhy po uměleckém řádu se středověkou zálibou pro mnohost, rozmanitost a tajemnost. V jeho díle se prolíná snaha po vědeckém objektivním poznání s fantastičností. Byl prvním universálním německým umělcem, který usiloval o svobodu uměleckého tvoření; stýkal se s intelektuály své doby a výměna názorů s nimi mu byla životní potřebou. Hodně cestoval, poznával kulturní střediska své doby a tím přerůstal úroveň maloměsta a stával se světovým občanem a umělcem. Byl zároveň malířem, dřevorytcem, mědirytcem a spisovatelem teoretických knih o perspektivě a proporcích; své teoretické studie uložil do knihy Underweysung der messung mit zirckel und riehtscheydt (Norimberk, ~ ž~), v níž vyložil pravidla perspektivy, stínování těles ap.; po jeho smrti vyšla ve čtyřech dílech jeho práce o proporcích lidského těla (1528). Dürer začal jako zlatník; cizelovanou kresbou se vyznačuje celé jeho dílo. Dürerovým velkým vzorem byl Schongauer, zejména jeho grafická tvorba. Při první cestě do Itálie na Dürera nejsilněji zapůsobil Mantegna, jehož prostřednictvím poznával antiku; původní antické umění Dürer nestudoval; nikdy se také nedostal doŘíma. Po druhé přijel do Benátek jako slavný grafik, jehož ctižádostí bylo stát se významným malířem. Teprve tehdy dozrál jako umělec, ovládající své výrazové prostředky s plnou svobodou. Opustil formy pozdní gotiky a vytvořil osobitou syntézu italských renesančních prvků s německou uměleckou tradicí. Dürer byl významnější grafik než malíř. Jeho obrazy, jichž nevytvořil více než sto, udivují pečlivostí a čistotou svého řemeslného provedení, přesností kresby a jasnou barevností. Podle vlastního svědectví podmalovával své deskové obrazy pětkrát i šestkrát. Dürerův celkový umělecký vývoj šel k stále větší jednoduchosti, uměřenosti a vnitřní monumentálnosti; na konci jeho díla stojí obrazy Čtyři apoštolové, přerůstající duchovním soustředěním obvyklou lidskou míru. Dürer byl vynikajícím portrétistou. Nejpodrobnější studium každého drobného detailu dovedl spojit s přesnou a pronikavou psychologickou charakteristikou; hloubku Dürerovy introspekce ukazují jeho autoportréty. Základem Dürerova umění byla vždy kresba. Málokterý světový malíř se mu vyrovná exaktností postřehu a dokonalým ovládnutím vyjadřovacích prostředků. Kreslil vším, štětcem, uhlem, křídou, tužkou (kovovou) i perem. Nejmilejší mu byla perokresba. Přestože skvěle ovládal techniku, má každý list osobitý výraz, kontury postupem času získávají na síle a pádnosti, modelace dostává hloubku a stává se svobodnější. Dürerovy kresby tvoří dvě skupiny; jednak jsou to náčrty obrazových kompozicí nebo studie detailů, hlav, rukou, draperií, jednak volné kresby krajin, zvířat, květin a podobizen, které již nesloužily jako přípravný materiál pro malbu, ale měly smysl samy v sobě. V kresbách krajin, lehce kolorovaných akvarelem, stojí Dürer na počátku novověké krajinomalby. Nejvýznamnějším a také nejslavnějším Dürerovým oborem byla grafika, dřevoryt a mědiryt. Prvním velkým dílem, jímž překonal tehdejší německý dřevoryt, který zvláště v Norimberku dosáhl významné úrovně, byl cyklus Apokalapsy (1498). Nejhlubší a nejdelikátnější myšlenky však svěřoval Dürer mědirytu; v něm vystupuje nejzřejměji Dürerova mnohostrannost. Vedle běžných biblických námětů si vybírá mytologická témata, alegorie a motivy žánrové. Některé listy jsou dnes již málo srozumitelné, protože jejich obsah vyjadřuje komplikované alegorie a symboliku, jak ji s oblibou pěstovali tehdejší humanističtí intelektuálové. Tak Velké štěstí představuje bohyni Nemesis, která drží v ruce uzdu pro zpupné lidi a pohár pro vítěze. Dürer prováděl také jemné suché jehly, v nichž dosahoval malířských účinků (Sv. Jeroným v krajině, 1512). Dürer byl prvním německým malířem, který se osobitým způsobem vyrovnal velkým osobnostem italského renesančního umění. (S Raffaelem si dopisoval; vyměnil si s ním svou podobiznu za několik jeho kreseb.) Dürer prožíval se zaujetím všechny duchovní tendence své doby; podílel se na humanistických studiích, sledoval Lutherovu reformaci. Ve svém díle vyjádřil strhující formou niterný život středoevropského člověka na osudovém předělu mezi středověkem a novověkem. Jeho vliv zasáhl směrodatně umění v Německu, ale působil i na malířství v Nizozemí a v Itálii. |
|