Jak jsem prodával kapry



                Tedy  řeknu vám,  dnes už  není moc  příležitostí, jak přijít
              k penězům, a chce-li si člověk  udržet životní standard a žít na
              vysoké  noze, kouřit  cigárka světové  značky MARLBORO,  vést po
              bistrech  světácké hovory  a  posunovat  se po  Praze pohodlnými
              vozidly  taxislužby (kterým  my, světáci,  říkáme rychlé  gumy),
              musí se  našinec opravdu hodně otáčet.  Záviděl jsem proto všem,
              kdož  si v  předvánočním ruchu  vylepšují svou  finanční situaci
              prodejem čehokoliv,  najmě pak kaprů zejména.  Mrzelo mne proto,
              že já, ačkoliv jsem původem od  Třeboně a děda prý vlastnil ryb-
              ník i s vodníkem, jsem se  nemohl dostat do žádné party, ovláda-
              jící pražské kádě. Až vloni se na mne usmálo štěstí. Vánoce byly
              přede dveřmi. Bělostné sněhové vločky tančily za okny mé mansar-
              dy, některé  i uvnitř. Zrovna  jsem přemýšlel, jakou  chorobu si
              mám vymyslet,  abych nemusel jít  do továrny pomoci  honit plán,
              když se rozdrnčel domovní zvonek. S nadějí,že mi listonoška nese
              peníze (i když nevím odkud a  od koho) jsem vystřelil ke dveřím.
              Za  nimi však  byl sám  šéf káďařů  z Jungmannova náměstí, zvaný
              Šupina.
                 "Potřebujeme tě, Algeno," řekl bez pozdravu. "Kapři táhnou na
              Prahu a  Tonyho vzali zelení  páni do přírody  na cvičení. Zítra
              v 7.00 tě čekám u sedícího klasika."
                 "Spolehni se,Šupino !" pronesl jsem šťastně.
                 "Ale pamatuj si, Algeno, nesmíš se bát zimy. Tony vydržel víc
              než sněhulák !" řekl ještě  Šupina na odchodu a sjel neuvěřitel-
              nou rychlostí po zábradlí do přízemí, což pro něj nebyl problém,
              protože v vždy únoru dělal na Matějské pouti šéfa toboganu. Dnes
              však  zřejmě nebyl  nějak ve  formě, protože  v přízemí přehlédl
              velký mosazný knoflík, kterým bylo zábradlí ukončeno, a tak jeho
              skučivý hlas zazníval ještě notnou chvíli domem.
                 Den jsem potom prožil jako  v mrákotách. Konečně přijdu k pe-
              nězům, říkal jsem si, a budu  si žít jako ve vatičce. Večer jsem
              ještě jako  obvykle na chvilku  zaskočil do Alfy  na dýzu, abych
              zachytil cvrkot a prohlédl si pořadatele - kaskadéry, kterým zá-
              vidím postavu a inteligenci.
                 Všichni  domorodci barových  stoliček mi  gratulovali, zpráva
              o tom, že  jsem se dostal  k Šupináčům, se  už zřejmě rozkřikla.
              Barman mi osobně  namíchal drink : "Ledu ti  moc nedávám, zejtra
              ho stejně budeš mít až dost !"
                 Druhý den ráno před sedmou jsem dorazil k sedícímu klasikovi.
              Šupina  se dvěma  kamarády si  již hráli  s kapry  v kádích a co
              chvíli  je krmili.  Až později  jsem pochopil,  že do  nich cpou
              kameny, aby kapříci  byli těžší. Kdyby se na  vánoce místo kaprů
              prodávali  sumci,  určitě  by  kolem  Jungmanna  zmizela  dlažba
              v širém okolí.
                 "Ty budeš u váhy, Algeno," řekl mi Šupina na uvítanou.
                 "Dobře,ale vážení moc nerozumím," namítl jsem provinile.
                 "No to je právě ono. Pamatuj si,  že i kilový kapr váží u nás
              nejméně tři a půl." Potom vzal nůž, rozporcoval menšího kapra na
              velké kusy a krví zamazal stupnici na váze.
                 Podíval jsem se na kádě. Zdály  se mi poloprázdné, ale pak mi
              došlo, že většina  kaprů plavala pomalu u dna.  Kameny je zřejmě
              táhly dolů. Nahoře  byli jen ti, co po  Šupinově manipulaci pla-
              vali břichem nahoru.


                 "Měli bychom je vyndat, jsou přece leklí," navrhl jsem.
                 "Zbláznil ses ?"  okřikl mě Šupina. "Proč si  myslíš, že jsem
              tě dal k váze ?"
                 "To opravdu nevím."
                 "Tobě se přece jako správnýmu feťákovi třesou ruce až k rame-
              nům. V tvých prstech bude i leklý kapr čilejší než živý."
              A tak jsem získal přezdívku ŽIVÁ VODA.
                 Šupina se podíval na hodinky a tvořící se frontu.
                 "Tak za pět minut zahájíme velkou letošní rybí šou !"
              Dopili  jsme grog  a oblékli  zástěry. Vyndal  jsem z  ruksáčku,
              který jsem si přinesl s sebou na peníze, gumové rukavice a začal
              si je navlékat. Šupina mě zarazil.
                 "Živá vodo, na  ty  rukavice  zapomeň, ty můžeš  klidně půjčit
              Jungmannovi !"
                 "Ale vždyť mi bude zima, je šest pod nulou !"
                 "No to je právě vono. Musíš  mít pořádně červené ruce a stále
              skučet 'to je zima, to je zima', 'to je mráz, to je mráz'. Pama-
              tuj si,  že tím jednak odvedeš  pozornost od váhy a  potom, když
              budeš přesvědčivě  sténat, vzbudíš soucit a  baby nebudou hledět
              na nějakou tu korunu."
                 Popřáli  jsme si  navzájem štěstí  a zahájili  prodej. Rychle
              jsem do  sebe hodil ještě pár  algen, aby leklí kapříci  byli co
              nejčilejší a začal jsem vážit.
                 "Je nějakej  malej," ozvala  se  nervózní  paní s podezíravýma
              očima.
                 "Malej, ale těžkej, paní, máte štěstí, toho budete jíst až do
              Tří králů," uklidňoval jsem babu a už balil prcka do novin.
                 "Jseš skvělej,"  pochválil mě Šupina  a než mi  na váhu podal
              dalšího kapra, dal  mu ještě v kádi pořádně  napít.Chvíli to šlo
              dobře. Hlásil  jsem tři a půl  kila, naříkal na mráz  a oživoval
              leklouše. Jakýsi důchodce se síťovkou požadoval kapra malého. To
              Šupinu rozčílilo : "Malý nevedem !"
                 Důchodce přistoupil ke kádi a ukázal holí do vody:
                 "Zvažte mi tohohle.Ten nemá víc než kilo."
                 "Pane, já si nenechám urážet naše ryby. Tenhle kousek má nej-
              míň dvě a půl kila. Potěr nevedeme. Jestli sháníte něco do akvá-
              ria, tak si dojděte naproti do Zverexu. Na shledanou !"
                 "Tak já bych  si ho vzala," ozvala se paní,  co byla právě na
              řadě. Šupina mi hodil kapra na váhu.
                 "Paní, ten se  mrská, co ? A má rovný  tři kila," hlásil jsem
              suverénně.
                 "Vždyť měl mít dvě a půl !"
                 "To víte, paní,  voda zkresluje a naše váha  nelže. Ale abych
              vám  ušetřil práci,  tak vám  ho rovnou  zabiju," a praštil jsem
              leklouše paličkou do hlavy. Náhle jsem zaslechl u kádě hádku.
                 "Tady si vedu manžela jako svědka ! Kuchala jsem rybu a našla
              jsem v  ní tohle !"  křičela paní v  kožichu a vyndala  z papíru
              kámen jako vejce.
                 "Paní, to víte, příroda je holt mocná čarodějka," nenechal se
              zaskočit Šupina.
                 "Někdo tam má perlu, jinej holt jenom šutr !"
                 "Perly snad mají jen škeble," ozval se manžel - svědek.
                 "Ty jseš mi dneska zase  nějakej moc chytrej, hele," reagoval
              Šupina nakvašeně, "hlavně si honem rychle odveď tu svojí škebli,
              co vypadá  jak Indián z východoněmeckýho  filmu, a neruš vánoční
              prodej !"



                 K mokrému pultu se přikolébala stěží udržovaná dáma neurčitého
              věku. Jak poznamenal Šupina, něco mezi šedesátkou a smrtí.
                 "Tohle si dovolíte prodávat lidem  ? Vždyť to nemá ploutve," a
              vyndala rybu z tašky.
                 "Paní,"  zahleděl se  Šupina teskně  na její  smutně prořídlý
              chrup, "nikdo nejsme kompletní."
                 "Já mám taky reklamaci," hrnul se k pultu student v důchodkách
              a ukazoval svého kapra.
                 "A co je  s ním ?" optal se  Šupina na půl úst. "Že  je silně
              vodřenej   na  hřbetu   ?  Mladej,   dej  všech   pět  dohromady
              a nezdržuj.K  jídlu  je  dobrej  a  na  výstavu s ním nepůjdeš."
              Fronta se zasmála.
                 K večeru jsme měli finito. Prodali jsme všechny kapry a skoro
              všechnu vodu.
                 "Přistupte ke mně, učedníci moji,já  neměním vodu ve víno, já
              ji měním  rovnou ve smetanu,"  zahalasil Šupina a  podal jednomu
              každému z nás vytouženou  modrou bankovku. "Následujte mě, jdeme
              na večeři !"
                 Vesele jsme vykročili, protože  nikdo z nás učedníků netušil,
              že se jedná o večeři  poslední. Manžel od východoněmeckého Indi-
              ána  se totiž  ukázal jako  Jidáš. Celé  odpoledne sledoval  náš
              prodej kaprů přestrojený za vánoční stromeček. To, co jsme pova-
              žovali za prskavky, byly  fotoblesky. Stromeček bohužel fotogra-
              foval nejen nás,  ale hlavně váhu. A ta  nás položila.U výslechu
              se mi  už třásly nejen  ruce, ale třásl  jsem se po  celém těle.
              A tak  smutně  skončily  veselé  vánoce.  Dneska  už  sedí nejen
              klasik, ale i my se Šupinou.

<< Zpět do textíků