Jak jsem se zúčastnil kulturního školení

                 Jelikož můj  otec mívával továrnu  na výrobu houpacích  koní,
              začal jsem se učit zedníkem.  Seznámil jsem se s vodováhou, mat-
              lal se v maltě a cimentu  a jednou jsem dokonce v pracovním nad-
              šení shodil traverzou  mistra z lešení. Od té  doby mě nechávali
              pracovat pouze v přízemí, posílali mě pro pivo a nakonec jednoho
              dne jsem byl vyslán na školení kulturních pracovníků.
                 Hned na začátku  školení nám řekli, že se  máme stát na svých
              pracovištích  nositeli  a  vyslanci   kultury.  Učili  nás  číst
              a správně  chápat vhodné  knihy a  radovat se  z obrazů. Někteří
              účastníci  tyto  věci  těžko  chápali;  bylo  vidět, že do styku
              s kulturou přišli doposud jen zřídka.  Snad proto pro nás vedení
              kursu  naplánovalo návštěvu  divadelního představení,  specielně
              pro  tento účel  doplněného i  hudbou. Odpoledne  se nám snažili
              vysvětlit, kdo to byl Shakespeare  a proč ho milujeme. Říkali to
              tak sugestivně, že někteří soudruzi si Williama oblíbili a doža-
              dovali se, aby byl pozván na besedu. Jen těžko si nechávali vys-
              větlit, že je to nemožné.
                 "Není to správné," volali, "kdyby William přijel k nám, ještě
              více by se rozvinul jeho talent než u kapitalistů."
                 "Ba, napsal by určitě ještě více tragédií," tvrdili jiní.
                 "Jistě žertujete," znervózněl vedoucí kursu, doktor filosofie
              Jan Epstein.
                 "Jakýpak žertování," ozvalo se  ze sálu. "Soudruhu, jsme tady
              my pro tebe nebo ty pro nás ? Abysme na tebe nepodali hlášení !"
                 Toho se historik zalekl a do  konce přednášky už jen lapal po
              dechu.  Některé soudruhy  to tak  zaujalo, že  si dokonce činili
              poznámky...
                 A  tak jsme  večer šli  do divadla.  Mnozí kulturníci byli už
              předtím na pivu a o to více se těšili. Tím spíš, že mnozí z nich
              byli v  těchto prostorách poprvé  v životě. Než  jsme se stačili
              usadit, zhaslo v sále světlo.
                 "Zase šetřej !" zvolal rýpal Trenk.
                 "Ticho tam !" obořil se na něj kdosi ze tmy.
                 "Ve tmě si troufáš, viď ?" opáčil hbitě Trenk.
                 "Co to hrajou ?" informoval  se kdosi. Žádostí o ticho přibý-
              valo, většinou z  řad lidí, fádně oblečených v  černém. Z jejich
              dychtivých pohledů jsme poznali, že to jsou prosťáčci.
                 "To jsme  teda zapadli do pěkný  party," stěžovali si někteří
              účastníci kursu.
                 Konečně se otevřela opona. Bylo  to štěstí; dokonce i soudruh
              Tyťjuk ztlunil tranzistor a hltavě se zadíval na pódium.
                 "To je ale kus !" zhodnotil  ženu, která se právě objevila na
              scéně. "Jsou k mání fotky ?" dotazoval se hlasitě směrem, kde ve
              tmě tušil biletářku.
                 "Bráško, kupuješ  fotky ? Vezmi mi  polárku !" žadonil Bedrna
              z galerie  a  poslal  Tyťjukovi  vzduchem  hrst drobných. Jakýsi
              starší pán na 1. balkónu spatřil letící mince a v domnění, že se
              nebe  otevřelo a  bůh vyplácí  jednotku, zřekl  se v poblouznění
              důchodu ve prospěch státu, čehož ovšem již druhého dne hořce li-
              toval. Na jevišti se zatím  k dívce přidružil jakýsi muž, zřejmě
              švihák.

                 "Chlapy tady taky nemaj  špatný," mínil Tyťjuk. Vtom orchestr
              začal podmalovávat hru líbivou hudbou.
                 "Smím prosit ?" vymrštil se Tyťjuk ze sedadla.
                 "Račte," uvolňovala mu sousedka ochotně cestu z řady, "mysle-
              la jsem si hned od začátku, že je vám špatně !"
                 "Ale né, já myslím tanyny,tanyny," vemlouval se marně Tyťjuk.
              Mezitím soudruh Fortunát došel  na vratkých nohou ke kapelníkovi
              a přilepiv mu na čelo dvacet korun,  vymáhal pro sebe sólo. A tu
              se stalo něco, co se  stát nemělo. Kapelník, místo aby Fortunáta
              napomenul, klidně  sólo zahrál. Jeho  příkladu následovali ihned
              ostatní.
                 "Znám pikantní básničky," podbízel  se Hamlet a již recitoval
              pro pár nadšenců a v dešti drobných. Ani Ofélie nezůstala pozadu
              a předváděla exotické tance, za  příplatek pak Krásu bez závoje.
              Když  to  viděl  Polonius,  opovrhl  klasikem  a začal kšeftovat
              s markami.  Statisté  nabízeli  zednické  a  instalatérské práce
              ( "Udělám vám extra cenu !"  ), v bufetu zahájili výčep lihovin.
              Pokladní dala za levný peníz kolovat pornografické materiály, ze
              šatnáře se  vyklubal kapsář. Kotelník  přestal topit a  pěchoval
              okénkem  vnoučkům do  brašniček brikety.  Nápověda přesedlal  na
              kuplířství, zatímco postarší, ale ještě docela zachovalá uvaděč-
              ka uváděla za pět korun mladé hochy do života.
                 Opustil jsem stánek kultury řka, že si Hamleta přečtu v Saud-
              kově překladu. Druhého dne jsem byl vyloučen z kulturního škole-
              ní a potrestán přísnou důtkou,  neboť jsem se nezúčastnil Večera
              Družby Pracujících s Umělci.

<< Zpět do textíků