Jak mě vzal bratr na striptýz

                 Jsou  věci, které  naší krásné  vlasti chybí  : moře,  palmy,
              ledovce, kaučuk,  zdravá konkurence a  striptýz. Co se  mě týče,
              ten mi chybí  nejvíce. Krásu ženského těla obdivuji  od té doby,
              co  jsem  na  Žlutých  lázních  vypadlým  sukem  v dámské kabině
              zahlédl to,, co sám na svém  těle nemám. Řeknu vám na rovinu, že
              od té  doby se mi po  tom stýská. Mojí manželce  to bohužel také
              chybí, protože  jsem se z vypočítavosti  oženil pro peníze. Vzal
              jsem si dceru kulaka a  vyženil stádo krav, které později stejně
              dobrovolně  přešlo do  JZD. Kdybych  byl skromnější  a oženil se
              z lásky,  mohl  jsem  doma  mít  alespoň  kozy... A taky králíky
              a slepice. Takhle nemám nic.
                 Vítám proto každou příležitost, kdy se mohu pokochat, byť jen
              pohledem, tajuplnou  a podmanivou oblostí  dámských tvarů. Proto
              jsem  si  také  na  černém  trhu  od  jednoho  známého  zvrhlíka
              v důchodu  Milouše  Růžka  za  přijatelný  peníz  opatřil starší
              ročníky dnes  už dobře zavedeného speciálního  časopisu pro pány
              PLAYBOY.  Nad  barevnými   fotografiemi  urostlých  krasavic  ze
              zámoří,  které se  naštěstí před  příchodem fotografa  nestačily
              obléci, jsem strávil mnoho rozkošných  chvil. Ještě teď, když si
              na to vzpomenu, mě bolí ruka...od obracení stránek.
                 Jak se říká,  s jídlem roste chuť. Po  čase mi při meditacích
              nad Playboyem začalo vadit, že chytře narostlé slečny v časopise
              se  nepohybují. Zkusil  jsem je  sice vystřihovat  a na stole do
              nich píchat  párátkem, ale k  životu je to  neprobudilo. Palčivá
              muka  touhy  jsem  nedovedl   více  snášet.  Střídavě  jsem  byl
              u papírových kamarádek  a střídavě pod  ledovou sprchou. Dokonce
              jsem zašel tak daleko, že jsem ve vývojové prodejně Jitexu Písek
              zakoupil manželce  dráždivé černé prádélko.  Byla to však  marná
              investice. Nejprve  tuto "rajchhambárnu", jak  moje Marcela tyto
              slušivé  černé  atlasové   trenýrky  s  příslušenstvím  nazvala,
              odmítla  obléci,  a  když  konečně  po  litru ovocného vermouthu
              s železitou příchutí přivolila a  do soupravy vklouzla, vypadala
              jako kominík na dovolené, který se bojí výšek.
                 Po  tomto  erotickém  fiasku  jsem  se  zašel poradit se svým
              starším  bratrem Evžou,  jak  dál.  Evžovi totiž  věřím, protože
              v naší  společnosti  vlastní  pílí  dosáhl mimořádného postavení
              jako  celosezónní  měnič  peněz.  Někteří  spoluobčané  v  místě
              bydliště  mu zřejmě  jeho úspěchy  závidějí, protože  nedávno mu
              kdosi hřebíkem  do stříbrné metalízy jeho  nového Forda hřebíkem
              vyryl větu :
                  Veksláku,čtveráku,na náměstí Mieru,zničíme ti sierru !
              Evžen, velkorysý jako vždy, se tomu  jen usmál a sám hřebíkem na
              kufr sierry dopsal :
                       Můžeš kreslit,můžeš psát,jen anténu netrhat !
              Pak mi po straně řekl :
                 "Až  bude sierra  popsaná úplně,  tak ji  daruji naší domovní
              důvěrnici,ta má moc ráda nástěnky !"
                 Kdepak,  mýho bráchu  jen tak  z klidu  nikdo nevyvede.  Jeho
              heslem totiž je:  "Marka má kursů několik, ale  nervy máme jenom
              jedny !"
                 Evžena  jsem zastihl  v hotelu  Intercontinental, zrovna když
              několika občanům SRN pomáhal k  českým penězům. Když mě zahlédl,
              zvolal : "Ahoj chudobo, v čem je problém ?"
                 Vysvětlil jsem  Evženovi, o co  mám v současné  době největší
              zájem  a hladově  jsem se  zadíval na  krasavici, která  zvysoka
              dosedla na barovou stoličku vedle nás.
                 "Něco takovýhleho !" zašeptal jsem bratrovi do ucha.
                 "Na tu  hned radši zapomeň,  na tu máš  moc malou peněženku,"
              mávl rukou Evžen, "ty potřebuješ hlavně lázně !"


                 "Jaký ?" zeptal jsem se nechápavě. O lázních totiž vím své.
                 "Paříž.Speciálně kolonádu Pigalle, penzión Moulin Rouge."
                 "Moulin Rouge ?" zapochyboval jsem.
                 "Jistě. Líbilo se  tam Lautrecovi, tak nevím, proč  by se tam
              nemělo líbit tobě ?"
                 "Ale jak se tam dostanu ?" pronesl jsem nešťastně, vzpomínaje
              na  dosud  nezahojenou  díru  v  peněžence,  která  tam zbyla po
              transakci se zvrhlým důchodcem Růžkem.
                 "To už nech na mě. Právě máme s naší Geldwechselschulle v Če-
              doku pod palcem zájezd `Záhadný úsměv Mony Lisy`. Pojedeš prostě
              s námi !"
                 "Ale  já nemám  peníze, já  jsem vykrvácel  v Jitexu za černý
              prádlo."
                 "Však já ti to cvaknu, chudobo, rodina si má přece pomáhat !"
              ÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ
                 A tak jsem se ocitl s  bratrem a jeho kamarády v Paříži. Hned
              první den nás vedoucí zájezdu tlačil  do Louvru k Moně Lise, ale
              Evžen mu to vysvětil :
                 "Máme jinej  pornogram, soudruhu ! Holek,  který se blbě smě-
              jou, je  i v Praze víc  než dost, ale sexy  show program v Praze
              není.  Jdeme na  striptýz. Už  kvůli mýmu  bráchovi, ještě nikdy
              v životě to neviděl a je z toho magor. Něco jako vy !"
                 Čedokář uraženě odešel.
              Evžen vyndal  jako každý správný  Čech v zahraničí  ze své zubní
              pasty 500 franků a vyrazili jsme na Pigalle. Mnohoslibný nápis
              ÚÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄż
                     Sexy love show Bonbonničre
              ŔÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄŮ
              nás zastavil.
                 "To je ono,  tady si vykouříme dýmku míru  !" rozhodl brácha,
              a když zjistil výši vstupného,  zeptal se lámanou francouzštinou
              urostlého mládence s přeraženým nosem v kostkovaném saku u vcho-
              du, zda nemůžeme jako kolektiv dostat slevu.
                 "Se  mnou můžeš  mluvit česky,  frajere, já  dělal vyhazovače
              v Bibitě," řekla vazba nesmlouvavě.  "Takovýhle grify s kolekti-
              vem a rozpisem na limonády na mě nezkoušej. To znám. Tady nejsme
              žádnej okresní dům, tady jsme  slušnej bordel a na faktury neje-
              dem."
                 Po této  informaci se naše valutové  přísliby přestěhovaly do
              pokladny sexy show. Vešli jsme  dovnitř. V podniku bylo kupodivu
              ještě prázdno,  nepočítám-li dva vetché  důchodce s námořnickými
              triedry, kteří se  v první řadě třásli vzrušením  a věkem. Sedli
              jsme si vedle nich a čekali,co se bude dít.
                 Po orchestrální  skladbě, kterou obstarala  kapela ve složení
              harmonikář a  bubeník, se na  jevišti objevila první  krasavice,
              zmalovaná jako selská truhla a přibližně stejně zachovalá. Žádný
              zajíc to teda nebyl ! Už na první pohled bylo znát, že tachometr
              má  už delší  dobu přetočený.  Naštěstí brzy  odešla a  na scénu
              vtančily  tři další  hvězdy, které  ovšem už  také dlouho nebyly
              v pubertě.  Jeden z  důchodců sklonil  dalekohled a  odplivl si.
              Německy neumím, ale slovu "čůza" jsem porozuměl docela dobře.
                 "Pánové,  tak vo  ty bych  si nevopřel  ani kolo,"  zhodnotil
              krasavice řidič  našeho autobusu, Jaroslav  Mičica. "Ta blondýna
              pamatuje Šemíka, když byl ještě hříbě,  ta druhá, co má nohy jak
              formy  na blesky,  navštívila  Hradčany,  ovšem když  byly ještě
              dřevěný. A  ta třetí, co je  svlečená jen proto, že  na sebe nic
              nevobleče, chodila  patrně s Bismarckem  na měšťanku. Zato  bych
              dal krk." Zvedl se a znechuceně opustil bar Bonbonničre.


                 "Za  ty  prachy  jsem  mohl  mít  prima  sexy důtky na ženu,"
              posteskl si ještě u vchodu. "No nic, seřežu ji rukou !"
                 My ostatní jsme  vytrvali až do konce, protože  nám bylo líto
              dát tolik  peněz za tak málo  zábavy, a pak, byli  jsme zvědavi,
              jestli druhá půlka představení bude  stejně slabá jako ta první.
              Byla.
                 "Tak co, chudobo,"  zeptal se mě Evžen, když  jsme vyšli ven.
              Pokrčil jsem rameny.
                 "Já vím, byla to bída, ale my ti teď spravíme chuť !"
                 Zamířili  jsme  do  uličky  lásky.  Byl  jsem jako v Jiříkově
              vidění : Takhle upravené výlohy  nemají ani v obchodním domě Máj
              před Mezinárodním dnem žen. Mohl  jsem si oči vykoukat. Ve snaze
              být slečnám co nejblíž, otloukl jsem si brzy celou hlavu o sklo.
                 "Koupíme bráchovi nějakou levnou  buchtu, nebo rozbije výlohu
              a přijde nás to mnohem  dráž," rozhodl Evžen. Geldwechselschulle
              mezi  sebou  vybrala  300  franků  a  já  se  po  chvilce  ocitl
              s exoticky vyhlížející slečnou v dobře vytopeném pokojíku.
                 Asi po hodině jsem se vrátil ke kamarádům, kteří na mě čekali
              v bistru naproti.
                 "Tak co, jaký to bylo ?" ptali se jeden přes druhého.
                 "Nebylo nic," vrátil jsem na stolek 300 franků, "ale bezvadně
              jsme  si  pokecali.  Byla  to  moje  spolužačka z jedenáctiletky
              z Libně."
                 "A co dělá tady ?"
                 "Tady  je na  brigádě. Říkala,  že nejlepší  je vydělávat  na
              Západě a utrácet doma."

<< Zpět do textíků